Chance-Vought F4U Corsair

popis stroje

historie stavby modelu

F4U Corsair byl jedním z nejúspěšnějších stíhačů druhé světové války - Corsairy US Navy a USMC provedly v Pacifiku 64 051 bojový vzlet a sestřelily 2140 japonských letadel při ztrátě 189 vlastních. Byl naplánován s nejsilnějším motorem a největší vrtulí, jaké byly do té doby u americké stíhačky použity; prototyp jako první americký letoun přesáhl rychlost 640 km/h (400 mph) a výkony překonal tehdejší americká letadla. Byl to rychlý stroj, nicméně trpěl problémy s řízením a první verze měly dík příliš tuhému podvozku tendenci k odskakování. Proto byla také omezena jeho činnost zprvu jen na pozemní letiště jednotek US Marine Corps. Všechny jednotky USMC operující v Pacifiku jím byly vybaveny v druhé polovině roku 1943. Po některých úpravách začal být používán pro námořní akce i jako palubní letoun, řízení však stále vyžadovalo jistou opatrnost. Největší část Corsairů startovala z pozemních základen. F4U měl lomená křídla do tvaru písmene W a aerodynamický trup s kruhovým průřezem. Kabina byla umístěna příliš vzadu a omezený výhled byl tak vážným problémem.

Corsair vznikl na rýsovacích prknech a ve výrobních halách firmy, která nesla jméno majitele, průkopníka letectví Change Miltona Voughta. 1. února roku 1938 dostali vybraní výrobci detailní specifikace soutěže na vývoj nového stíhacího palubního letounu a firma Chance Vought Aircraft Division nakonec předložila dva projekty označené U-166A a U-166B. První předpokládal využití sériového motoru R-1830 Twin Wasp, ale druhý měl využít připravovaný dvouhvězdicový osmnáctiválec Pratt & Whitney R-2800 Double Wasp. 11. června 1938 byla podepsána zakázka na výrobu prototypu XF4U-1. XF4U-l byl letoun bezesporu zajímavý svým křídlem, zalomeným do W, vynikal hladkým povrchem draku, těsnou kapotáží motoru a celkově robustní konstrukcí. Předpokládaný základ výzbroje měly tvořit dva kulomety ráže 12,7 mm v křídle a dva ráže 7,62 mm nad motorem.

Prototyp vzlétl 29.5.1940 a 1. října dosáhl rychlosti 651,7 km/h. Od počátku bylo zřejmé, že jde o stroj mimořádných kvalit, náročné ověřovací zkoušky však pokračovaly a byla provedena řada konstrukčních změn. Výzbroj nyní sestávala ze šesti kulometů v křídle, kabina pilota byla posunuta o 0,8 m vzad a před ní byla umístěna centrální palivová nádrž pro 897l; délka trupu se tak prodloužila. Do křídla byly instalovány dělené vztlakové klapky, byl upraven překryt kabiny a instalováno pancéřování. Nádrž pohonných hmot byla opatřena samosvorným potahem, s konstrukčním celkem ostruhového kolečka byl spojen sklopný přistávací hák, spaliny z motoru byly svedeny pod trup do ejektorů, kde produkovaly jistý přídavný tah. V náběžné hraně křídla těsně u trupu se nacházely vstupy vzduchu do karburátoru Bendix-Stromberg (resp. kompresoru) a chladičů oleje a křídlo bylo vybaveno mechanizmem sklápění. 30. června 1941 přišla konečně od námořnictva objednávka na výrobu 584 sériových strojů. Tento stroj sehrál velkou roli v leteckých bitvách mezi USA a Japonskem. Známá je například peruť zvaná „Černé ovce“.

Po válce byly Corsairy vyráběny dál (už s celokovovými křídly a kanónovou výzbrojí), vzniklo také 110 kusů bombardovací verze AU-1, nasazených v Koreji (letouny nesly 1810 kg pumu při rychlosti 384 km/h). Poslední F4U sjel z výrobní linky v prosinci 1952 a až do nástupu F-4 Phantom byl nejdéle vyráběnou americkou stíhačkou.

Celkem bylo postaveno 12 571 strojů, z toho 4017 firmou Goodyear jako typ FG a 735 firmou Brewster jako typ F3A.

historie stavby modelu

16.7.2004
Tak mám nového koně do své stáje. Po přečtení recenzí jsem se rozhodl pro stavbu tohoto letadla. Bohužel jsem zjistil, že ten človíček co psal recenzi do RCR to trošku asi přikrášlil a zatajil spoustu detailů, které ač jsou drobné značně zkazí dojem z celé stavby. Nicméně je to krasavec a moc se těším až bude lítat. Pořídíl jsem do něho benzinový motor MVVS 26 a to už je nějaký motor. Kamarádi říkají, že to bude lítat jako opravdová stihačka s takovým motorem.